Rozhovor: Mike Short

Přepis exkluzivního rozhlasového rozhovoru, který jsem natáčel s generálním ředitelem Plzeňského Prazdroje Mikem Shortem pro Český rozhlas Plzeň. Odvysíláno 1.května 2009.

Pane Shorte, jsem rád, že jste si našel čas na posluchače Českého rozhlasu Plzeň. Je mi líto, ale opravdu neznám osobně žádného člena posádky jaderné ponorky britského královského námořnictva. Jaký důvod vás přivedl k práci v této těžké službě ?

Chtěl jsem poznat moře a taky poznat cizí kraje. Když jsem sloužil na moři, rozšířilo to můj obzor, ovšem když sloužíte na jaderné ponorce, tak toho samozřejmě moc nevidíte. Bylo to zábavné a někdy i vzrušující.

Kolik lidí bylo běžně na palubě a jak dlouhý čas jste obvykle museli na ponorce trávit ?

Obykle to bylo kolem 150 lidí a trávili jsme pod vodou kolem šesti až osmi týdnů, aniž bychom se vynořili.

Tu dobu jste trávili bez jakéhokoli kontaktu ? Mám na mysli rodinu nebo přátele ?

Občas jsme navázali kontakt s blízkými pomocí antény, jejíž signál nemohl být zachycen nějakým odposlouchávacím zařízením. Ta anténa dokázal přijímat signál od našich rodin. Takže jsem od manželky věděl, že doma je vše v pořádku. Ale byly to jen limitované krátké vzkazy, které byly kontrolovány. Byly to účelně zkreslené vzkazy, abychom se z domova nedovídali nepříjemné zprávy. Dokonce jedna paní se nám snažila poslat latinský překlad Medvídka Pú, který byl ovšem zachycen a přerušen.

Byl jste někdy blízko nějaké bojové situaci ? Víme, že jste sloužil v 70.letech, tedy v době studené války.

Upřímně musím říct, že nevím. Byl jsem jaderným inženýrem a staral jsem se o reaktor. Ani jsme nevěděli, kde zrovna jsme, kde se pohybujeme. Tu informaci měl pouze kapitán a první důstojník. Částečně jsme to dokázali odhadnout podle teploty vody a směru, kterým jsme pluli. Stalo se nám několik nehod a museli jsme se vrátit na základní stanici, ale nikdy nám nepředali informaci o tom, co se vlastně stalo. Vím, že jsme jednou zaslechli ránu, když jsme se pohybovali v blízkosti jiné ponorky.

Jak vypadal běžný den na palubě ponorky ?

Nedá se říct, že jakýkoli den by byl normální. Nevíte, kdy je den a kdy noc. Takže jsme v noci zhasínali a přes den rozsvěcovali světla, abychom si nerozhodili denní režim. Ale měli jsme služby, kdy jsme byli na čtyřhodinových hlídkách s osmihodinovými přestávkami. Staral jsem se také o své oddělení, kde bylo asi 15 inženýrů, takže o práci nebyla nouze. Což bylo dobře, protože jsme neměli čas se nudit.

Jak jste se cítil po návratu do normálního života ?

Člověk se musí přizpůsobit. Jakmile strávíte 6 týdnů v ponorce, oči se začnou přizpůsobovat na krátké vzdálenosti. Po návratu na pobřeží je velmi těžké zaostřit a odhadovat vzdálenosti. Takže třeba řídit auto je obtížné. A také vám začne být špatně od žaludku z normálního vzduchu, jelikož vzduch v ponorce je naprosto čistý, nejsou tam žádné pachy. Když se vynoříte na povrch, zachytíte smrad z ryb, který se drží na zádi ponorky. Mnoha lidem je z toho špatně, ale brzy si zvyknou. A vrácení se zpět do normálního života… Víte – vždycky jsem hledal dobrodružství a vzrušení a to je pravděpodobně důvodem, proč jsem šel k námořnictvu. Hledal jsem změnu prostředí a nové lidi, to mě vždycky bavilo.  

Proč jste opustil služby královského námořnictva ?

Hlavně z rodinných důvodů. Neměl jsem možnost vidět vyrůstat své děti. Moje starší dcera měla mojí fotku na zrcadle a jednoho dne řekla, že všechno, co o mě ví, je jen to z fotografie. A to si člověk potom uvědomí, že nežije správným způsobem a tak jsem se služby v námořnictvu vzdal.

Myslím, že jste si našel raději práci s pivem než pod vodou…

I na ponorce v lodi jsme měli pivo, samozřejmě, že ne české pivo. A musím říct, že české pivo je ještě lepší a mě prostě baví pracovat s pivem.

Jihoafrická republika – to byl osud nebo náhoda ?

Myslím, že to bylo tak trochu oboje. Je to něco, co mě vždycky lákalo. Jihoafrickou republiku jsem viděl z lodi a můj první pohled patřil krásné stolové hoře a to je úžasný pohled. Nikdy nezapomenu na ten krásný slunný den. Bylo to v roce 1972, tedy v době velice silného Apartheidu a já byl šokován spoustou rasových zákonů. Vrátil jsem se tam zpátky v roce 1979, to jsem tam začal žít a upřímně řečeno bylo to velice vzrušující období. V tu dobu byl propuštěn Nelson Mandela a vládnout začali lidé z černošské většiny. Bylo úžasné být u toho, jak se země přes noc proměnila z naprostého zoufalství na zemi, kde se oslavovalo a jásalo po zvolení nové vlády. JAR je kouzelná země, každý, kdo tam byl, to může posoudit. Ale bohužel v zahraničí má tato země špatnou pověst díky vztahům mezi bílými a černými. Když tam přijedete a uvidíte krásu pouští, hor, vinohradů a to, že je v zemi levno, je určitě dost důvodů proto tuhle zemi navštívit. Kdokoliv přemýšlí, že by Jihoafrickou republiku navštívil, vřele mu to doporučuji. 

A potom vás z Afriky vyslali řídit divizi v Maďarsku…

Ano, nedávno. V roce 2003 jsem pracoval jako technický ředitel v pivovaru v jižní Africe a pak se objevila možnost odejít do maďarského pivovaru společnosti SAB Miller, kde jsem vedl sesterskou společnost. To byla zábava – moje první zkušenost s prací v zahraničním pivovaru. Před tím jsem pracoval v sedmi různých zemích, ale nikdy to nebylo v pivovarnictví. Bylo to hodně zajímavé a hodně jiné, odlišné.

Teď řídíte pivovar v Plzni. Co vás napadlo, když jste se dozvěděl, že vás „převeleli“ k nám do Čech ?

Poprvé jsem se o tom dozvěděl v roce 2004, když už jsem byl rok a půl v Maďarsku. Najednou mi někdo zavolal a ten někdo byl můj šéf a zeptal se mě, jestli bych šel pracovat do České republiky a jestli bych si to přes víkend mohl rozmyslet. A já mu řekl: počkej vteřinku, zavolám své ženě. Tak jsem jí brnknul a ona mi řekla – tak kdy jedem ? Tak jsem šéfovi volal zavolal zpátky během pěti minut a řekl, že to beru. Byla to skvělá příležitost, tato země je úžasná. Plzeňský Prazdroj je opravdová perla a je to pocta a dědictví všech lidí, kteří tuhle společnost po více než 160 let budovali. Tím, že jsem sem mohl přijet, jsem byl velice potěšen a zároveň i poctěn.

Jste na Plzeň hrdý ?

Zcela určitě. Mám na mysli historii, kvalitu, tradici piva. Každý, kdo se přijde do pivovaru podívat, uvidí výsledky práce, kterou jsme v poslední době udělali.

Kam tady berete své přátele nebo obchodní partnery ?

Abych byl upřímný, musím vám říct, že většinu času trávím v Praze a do Plzně jezdím jen na pár dní v týdnu. A protože žiju v úplném centru Prahy, chodíme s přáteli do starého města. Vždycky je také vezmu do Plzně, kde je provedu městem a ukážu jim pivovar. Chodíme do místních hospod a restaurací, ukazuji jim také místní památky. A všichni odchází s otevřenou pusou, protože se jim to moc líbí a chtějí se vrátit.

Myslím, že pijete pivo ?

Ano, piju. Nejoblíbenější mám dvě značky – Prazdroj a Gambrinus.

Díky své nevšedním životním zkušenostem teď máte možnost srovnat vedení lidí v čele firmy Jak se vám řídí tým českých manažerů v čele firmy? Je to velký rozdíl oprati hierarchii na palubě vojenské jaderné ponorky ?

Je to zvláštní, ale řekl bych, že ne. Moje první zkušenost s vedením lidí mám z paluby fregaty. Už když mi bylo 22, měl jsem na starosti kolem 45 lidí, mnoho z nich bylo starších a zkušenějších než já. A tak jsem se musel naučit, jak ty lidi vést. Co jsem se tehdy naučil na lodi, to považuji za velice důležité pro svůj profesní život. V jižní Africe jsem se pak setkal se stávkami, vyjednáváním s odbory a musel jsem se naučit, jak odbory a ostatní lidi respektovat. Snažil jsem se pracovat nejlépe, jak jsem mohl. Vedení společnosti už teď není ani tak moc o vedení, spíše jako o koordinaci a propojování lidí, aby udělali to, co po nich firma žádá. Tahle výzva je pro mě velice vzrušující a zajímavá. Jihoafrická republika s Českou republikou mají jakousi paralelu v minulosti v tom, co se událo na začátku 90.let, kdy nastal přerod od starého režimu k novému. Jižní Afrika prožila změnu od Apartheidu k demokracii a Češi zase od socialismu k demokracii. Bylo úžasné, že se to stalo ve stejné době a myslím si, že změny a potíže, které pro Jihoafričany i Čechy nastaly, byly zásadní a vyžadovaly spoustu nových dovedností, jež nebyly v éře komunismu lidem vštěpovány. Jak vést lidi, jak pracovat s lidmi a jak přimět lidi, aby převzali odpovědnost za svou kariéru a jak sami sebe rozvíjet. Jak být iniciativní, jak být hrdý na své schopnosti, jak pracovat v týmu a jak prodat své znalosti a dovednosti. To je vlastně opak toho, co se po nich chtělo v éře socialismu. Bylo velice zajímavé vidět ten přerod, který v České republice za tak krátkou dobu nastal a jak se země za posledních dvacet let vyvinula. Neviděl jsem tuto zemi před rokem 1999, takže jsem jí nepoznal v prvních letech její existence, ale četl jsem knihy a slyšel jsem o tom, jaké to bylo. A myslím si, že Češi si mohou gratulovat za to, čeho se tady dosáhlo.

Jsme v něčem odlišní od Angličanů nebo Jihoafričanů ?

Musím říct, že ano. Panuje tu velký smysl pro rodinné soužití. A to se mi na tom líbí. Lidé jsou si blízko a udržují styky s přáteli. Také mám za to, že Češi jsou pracovití a milí lidé. Mají chuť se rozloučit se starými formami chování a učí se, jak reagovat na nové podněty. A jakmile to pochopí, dějí se věci v rychlém sledu. Je tu cítit optimismus, přesto, že mnoho Čechů by se mnou teď nesouhlasilo. A je tu i možnost růstu, což nemůžeme říct o Anglii. Život tady je zábavný. 

O české i britském humoru se říká, že jsou velmi svérázné. Rozumíte českým vtipům ?

Myslím, že anglický smysl pro humor může být občas sarkastický, ale také velmi zábavný, pakliže jste součástí té kultury. Musíte mít také určitou míru sebevědomí, abyste dokázali tomuto typu legrace čelit. Jinak český humor je poněkud jednodušší, vřelejší a přátelštější. Ale upřímně – zas tak velký rozdíl tu není. A vidím, jak Češi a Britové spolu dobře vycházejí.

A co Vaše čeština ?

Bohužel není moc dobrá. Chodil jsem na kurs a dosáhl jsem určitého pokroku, ale pak jsem si uvědomil, že můj mozek to nebere. Je to mnohem těžší než jsem si myslel, ale mám v úmyslu v tom pokračovat.

Uměl byste si říct třeba o pomoc na ulici nebo o jídlo v restauraci ?

Pokud je to nezbytně nutné, tak určitě ano.

A teď mi ještě řekněte něco o svých zájmech. Jak trávíte volný čas ?

Můj život se poslední dobou hodně změnil, jelikož máme dvě vnoučata, jedna vnučka s námi bydlí, její rodiče bohužel letos v lednu zemřeli. Je jim 12 a 14 let, takže se vracíme zpátky do doby, kdy naše děti byly malé, což je skvělé. Jsou to kouzelné děti, které mě dělají mladším. Většinu času trávím tím, že je různě rozvážím za jejich koníčky. Máme rádi lyžování, posilovnu, prostě si užíváme každého dne.  

Na konec mi ještě povězte něco o svých osobních metách.

No… – dobrá. Částečně věřím tomu, že si svoji budoucnost vytváří každý sám. Vytvořit si cíl, v něco věřit a představit si to, to je to, co by měl každý udělat. Pokud si nejste jisti toho, čeho chcete dosáhnout, je vaše budoucnost nejistá. Snažím se vytvářet nějaký obraz svého života, jsem teď v zajímavé fázi, jelikož půjdu do důchodu dlouhou dobu před tím, než mé děti dospějí a půjdou na vysokou školu. A tak se těším na další část svého života, která přijde za rok a něco. Život je přece jen vzrušující a stále se rozvíjí a já mám představu toho, co bych chtěl dělat a doufám, že se mi to splní.

V práci je vždycky čeho dosahovat. Jsme v období, kdy na trhu probíhají velké změny, mění se také vnitřní trh v České republice a zvyšuje se tlak přicházející ze strany Evropské unie, protialkoholových lobby a ze spousty hnutí, která se snaží změnit zaběhnuté způsoby v této zemi. Což mi přijde smutné a přidělává nám to práci. V tomto pivovaru mám ještě některé cíle, kterých bych rád dosáhl dřív než odejdu.

Sám za sebe bych si přál ještě víc procestovat Česko, i když už jsem toho dost viděl, což nelze říct o mé manželce a dětech. Chtěl bych dál cestovat po Evropě a dělat to, co mě baví. 

Tak hodně štěstí a děkuji.

Děkuji pěkně.

Stanislav Jurík, redaktor a moderátor, Český rozhlas Plzeň